Sartre, Jean-Paul (1905-1980). Francouzský filosof, dramatik a spisovateL Sartre byl nejoslavovanější a snad nejvlivnější intelektuál moderní doby. Po absolutoriu na École Normale Supérieure v roce 1929 vyučoval v letech 1931-1945 na lyceích, s výjimkou krátkého období stráveného v armádě a poté ve válečném zajetí. Sartrovo dílo spojuje literární a filosofický pohled. Jeho první filosofické úvahy se zabývají emocemi, fantazií a podstatou lidského já, které je také tématem jeho prvního románu Hnus (La Nausée, 1938), v němž mimo jiné vyjadřuje svůj hluboký odpor k buržoasní společnosti. Podle Simone de Beauvoir a Raymonda Arona se Sartre až do války o politiku nezajímal. Jeho románový cyklus Cesty svobody (Les Chemins de la liberté, 1945-9) svědčí o aktivnějším vztahu k politice vlivem války a o jeho účasti v hnutí odporu. Jeho hlavní filosofický spis Bytí a nicota (L'Etre et le néant) 'vyšel v roce 1943. Slibovaný doplňkový spis o etice nikdy nevyšel, především kvůli Sartrovu většímu zaneprázdnění politikou. Etickými problémy se však zabývají poutavé divadelní hry z tohoto období S vyloučením veřejnosti (Huis dos, 1945), Špinavé ruce (Les Mains sales, 1948) a Ďábel a pán bůh (Le Diable et le bon dieu, 1952).
Sartre také po dlouhou dobu sympatizoval s komunistickým hnutím, přičemž měl blízko nejprve k francouzské a potom k italské komunistické straně. Jeho hlavní teoretickopolitické dílo Kritika dialektického rozumu (Critique de la raison dialectique, 1960) se pokouší spojit EXISTENCIALISMUS s MARXISMEM. Tato kniha je obrovským, komplexním a fantastickým omylem. Pařížští intelektuálové si uvědomili, že Sartre uvízl v individualistických kategoriích, a obrátili se raději k strukturalistům, kteří naopak hlásali, že subjektivita - zejména ta buržoasní je iluzí. V posledních letech života pokračoval Sartre v úvahách o antinomii situace a volby. Kniha Slova (Les Mots, 1963) je brilantním a průzračným výkladem autorových počátků, dílo Flaubert (1971-72) se s nekonečnou rozvláčností zabývá částí Flaubertova tvůrčího vývoje.
Sartrovým mistrovským dílem je Bytí a nicota. Pod Husserlovým vlivem je fenomenologické a pod vlivem HEIDEGGEROVÝM se soustřeďuje na bytí. Jinými slovy, jde o popis toho, jaké je to žít. Život je spojován s nicotou, protože naše fantazie nám v každé situaci umožňuje představit si, že by se mohl odehrát jinak. Žijeme ve světě zcela založeném na náhodě, neexistují žádné předem dané esence a člověk dělá ze světa to, co chce. Sartrova představa je v podstatě pesimistická. Jeho génius se nejvíce projevuje v popisu úniků a výmluv, které si člověk hledá, aby se vyhnul odpovědnosti za své čivy: "špatná víra" je přání zbavit se tíhy svobody. Takový únik považuje za typický bmžoasní rys, ale tvrdí, že samotná přítomnost druhých lidí je trvalou připomínkou naši~h vlastních mezí Gak vysvětluje v kapitolách o sadismu a masochismu). Jeho popis osobních vztahů připomíná Prousta, avšak bez jeho humoru. Když říká "peklo jsou ti druzí", myslí tím skutečně peklo. Jeho pesimismus výrazně převažuje nad morálním povznesením, které přichází ke konci a které mělo být ústředním motivem spisu o etice.
Sartre tvrdí, že jednotlivec by měl přijmout odpovědnost za své činy vždycky a za každou cenu; život se musí stát projektem, který lze kdykoliv zpochybnit. Tento SartrÚv názor bývá často kritizován za to, že jeB:o nejistota podkopává důvěru potřebnou pro společenský život per se: dnes mohu někoho milovat a zítra ho mohu právě tak autenticky opustit. Závažnější je však kritika upozorňující na to, že Sartrovo dílo postrádá koncepci společenskosti. Svoboda je vždy osvobQzení od ostatních lidí, kteří mi překážejí, nikoli možnost spolupráce s nimi. Kritika dialektického rozumu obsahuje v jedné rovině také .filosofii dějin. Uvádí typ dialektického uvažování, s jehož pomocí lze pohlížet na život jednotlivce jako na součást totality dějin. Brilance Sartrova popisu jednotlivce zastiňuje tento hlavní cíl, jemuž se mělo dostat plného výrazu v dalším svazku (který nikdy nevyšel). Jiná rovina díla ukazuje Sartra opět v jeho pravé podobě moralisty. Sartre zde definuje zásadní kontrast mezi lidmi nucenými žít v "sérii" a ve "skupině a ve fúzi". Prvním pojmem, bizarně ilustrovaným obrazem lidí čekajících ve front~ na autobus, myslí Sartre každodenní život zbavený cíle a vůle, spoutaný špatnou vírou a náhodnou podobností cílů spojený s jinými. Příkladem druhého jsou revoluČní skupiny, jejichž členové dosahují autentické morální SVOBODY účastí na společném projektu změny běhu dějin. Zajímavé je, že jeho politická teorie se soustřeďuje daleko víc na "problém bytí" než například na konkrétní opatření k odstranění bídy a utrpení.
Jeho argumenty obsahují ospravedlnění jistého druhu NÁSILÍ. Jak špatná víra vyplouvá u jednotlivce na povrch, každý, kdo zradí "skupinu ve fúzi", ztrácí svá práva. Pokus vytvořit kolektivní vizi může být úspěšný jedině za pomoci násilí; Sartre neuznává sociabilitu a nemůže se tohoto nedostatku zbavit. Jeho hodnocení slabosti autonomního jednotlivce připomíná ROUSSEAUA, ale chybí mu Rousseauova úcta k zákonu. Sartrovo politické myšlení je neobyčejně zajímavé. Je to ve Francii od doby Rousseauovy asi nejvýraznější vyjádření individualistického, puritánského pohledu, které nám umožňuje vidět omezenost politiky, jež postrádá koncepci sociability. JAH

odkazy
Sartre, J.-P.: Bytie' a ničota: v: Antológia VII. Bratislava 1967.
_: Kritika dialektického rozumu, tamtéž.
literatura
Aronson, B.: lean-Paul Sartre: Philosophy in the World. Londýn: New Left, 1980.
Manser, A.: Sartre. Londýn: Athlone, 1966.